Teplotní aspekty chlazení jsou široké, včetně teploty vypařování (te), teploty sání (ts), teploty kondenzace (tc) a výstupní teploty (td). Teplota vypařování (te) a teplota kondenzace (tc) hrají rozhodující roli v provozních podmínkách chladicího systému.
Teplota vypařování (te): Teplota, při které kapalné chladivo vře a vypařuje se ve výparníku. te nelze přímo měřit; získá se měřením odpovídajícího tlaku odpařování.
Kondenzační teplota (tc): Teplota, při které přehřátá pára chladiva kondenzuje v kondenzátoru po uvolnění tepla na kapalinu. Kondenzační teplotu nelze přímo měřit. Získává se měřením odpovídajícího kondenzačního tlaku. Vyšší kondenzační teplota odpovídá vyššímu kondenzačnímu tlaku. Příliš vysoké kondenzační teploty mají za následek velké zatížení jednotky, přetížení motoru a nepříznivé provozní podmínky, což vede ke snížení chladicí kapacity a zvýšení spotřeby energie.
Teplota výtlaku (td): Teplota na výtlačném portu (včetně teploty připojení výtlačného portu). Měření výstupní teploty vyžaduje zařízení na měření teploty, které se obecně u malých jednotek nedodává. Dočasná měření lze provést polovodičovým teploměrem, ale chyba je poměrně velká. Teplota výtlaku je ovlivněna teplotou sání a teplotou kondenzace. Zvýšení teploty sání nebo kondenzace bude mít za následek odpovídající zvýšení výstupní teploty. Pro stabilizaci výstupní teploty je proto nezbytná regulace teploty sání a kondenzace.
Teplota sání ts se vztahuje k teplotě plynu na sací přípojce. Ke zjištění teploty sání je zapotřebí zařízení na měření teploty, ale malé jednotky jej obvykle nemají. Při testování a ladění se obvykle odhaduje dotykem. Teplota sání klimatizační jednotky by měla být v ideálním případě řízena kolem ts=15 stupňů . Překročení této hodnoty bude mít určitý dopad na chladicí účinek.
